středa 21. září 2016

Žába a já

Pře půl rokem jsem měla pocit, že jsem se vyšplhala někam na vršek a všechno se v dobrý obrátí. Půl roku byl relativní klid a bylo to vcelku fajn. Věděla jsm kdo jsem a kam jdu.

Dokud nepřišel uragán a nesmetl mě opět do totálních sraček, kdy nemám pevnou půdu pod nohama, nevím co bude zítra a nedokážu nic jiného než sedět a čumět do zdi. Jsem strašně zmatená. Jak slepá a ještě se šátkem na očích, vždycky se něčeho chytnu a chvilku podle toho jdu, ale za chvíli zjistím, že jsem vlezla do klece se lvem a tak utíkám a chytám se dalšího stébla, nebo možná toho samého jen z jiné strany. Ze všech stran to na mě volá - mě se drž a já stojím uprostřed a hlava se mi může rozskočit.

Chvíli se cítím vydíraná, manipulovaná, a chvíli mám pocit, že jsem si všechno vykonstruovala. Pochybuju o svém vlastním přesvědčení, nebo spíš já už žádný nemám. Ztratila jsem sebe a svoje hodnoty a nevím kudy kam. Před půl rokem jsem si myslela, že ta dvouletá krize je pryč, jenže já si nejspíš jen nalhávala do kapsy a popírala sebe.

Hodně teď myslím na terapeutické pískoviště, kde jsem stavěla ostrov. Byly na něm tři postavy jejichž vztah se nějak vyvíjel. Člověk, ryba a žába. Nakonec člověk a ryba postavili žábě ohrádku, žába si z ní vystavěla jeskyni, aby neobtěžovala, pak radši ani nevylejzala a nakonec tam chcípla. Člověk a ryba ji nakonec vzali a mrskli jí do moře. Celou dobu jsem si myslela, že vím, co která postava znázorňuje. Až po čtvrtém sezení mi došlo že ta žába jsem JÁ. A že jsem sama sebe v rámci zachování klidu zahubila. Myslím, že jsem ve fázi - mám svoji jeskyni a moc nevylejzám.

Nejblbější je, že vím, že pomoct si můžu jen já sama. Mám potřebu hledat nějakou pravdu, začátek,nějaký opěrný bod, do kterého se můžu vrátit, ale žádný nemám, všude jen tekutý písek a já momentálně nevídím místo, kde bych mohla začít.

středa 14. září 2016

Zpátky do systému

Školka je v plnym proudu.

Pizejska všude vypráví, že ona do školky nemůže, protože není očkovaná.

Čudle chodí, ale je to mrzuté, neb máme starosti se dvěma milýma chlapcema, který naše dítě terorizujou. A naše dítě je prostě v některých věcech ťunťa. Paní učitelky se k tomu staví skvěle, tak uvidíme co přinesou další dny. Prý je to hodně rozjetá třída a jsou to sígři už teď. Huráá. Nezřídka se stane, že některý z hochů otočí školkovou hračku.

Zakoupili jsme vytoužené Lego pyžamo, abysme se následně dozvěděli, že předškoláci pyžama nepotřebujou. Zato si mají přinést deku a polštář. Hmm.

Z Pizejsčí třídy se ke mně donáší útržky jakože děti nesmějí jíst vidličkou, aby se nezranili (jsem zvědavá jak se naše dítě nají a tajně doufám, že než nastoupí, tak se to změní) a že ta třída zatím permanentně řve, což pro se vším soucítící Pizejsku bude nářez.

Vybíráme nějaké sportovní vyžití. Loňský sokol Čudle moc nenadchl a přiznávám, že jsem to přivítala, protože jsem mohla legálně uříznout dva dny, který dítě trávilo u tchána. Ne že bych jim to nepřála, ale čeho je moc, toho je příliš. Nakonec jsem uprosila lezeckého instruktora, aby ho vzal aspoň na zkoušku, běžně berou jen školní děti, ale Čudle touží lézt už víc jak rok a já pořád slibuju, že až bude větší.

Ráda bych někam uvrtla i Pizejsku, ale tam to s pohybem nebude horký, takže to vypadá spíš na nějaké zpívání maximálně tanec.

Čudle se jednou měsíčně bude účastnit přípravky pro předškoláky, neb na obě školy, který preferujeme jsou přijímací zkoušky. Mimochodem víte jak se jmenuje žena vykonávající povolání myslivce? Ne? Nevadí, mě by taky ke studiu na základce nepřijali :-)

pondělí 5. září 2016

Srpenec

Gymplačka se nám vrátila po měsíci z Dánska, takže jsme si ji užívali plnými doušky. Začalo být velmi jasné, že celorodinná delší dovolená nebude a bylo potřeba najít náhradní plán. Po čtyřech dnech chození na hřiště ke škole, kde to děti sice milují, ale léto v městě.. mno. Ukecala jsem Gymplačku, sbalila Čendu a jeli jsme na čtyři dny do kempu.

V neděli jsme odvezli Gymplačku na nádraží neb ji čekaly Tatry a pomalu jsem přemýšlela, co budem dělat zbytek prázdnin. A pak se to nečekaně vyřešilo tak nějak samo. Nejdřív mě děti ukecaly, že domů pojedeme o dvě noci později. Dva dny pršelo. Poslední noc jsem se začala těšit domů, neb to byl ten skvělý studený čtvrtek a teplota v noci slezla na šest stupňů. Zima ale byla jen mě, děti spaly ani nemukaly.

A pak to přišlo. Neeee, ještě neee. Chceme tu býýýýt. Všechno bylo mokrý nebo alespoň navlhlý, případně špinavý, protože jsme přijeli na čtyři dny přece. Ale ukecaly mě, protože předpověď počasí stála na jejich straně. Poslední hnusný den jsme tedy využili k návštěvě tatínka (a hlavně pračky a sušky, co si budem povídat). Prala jsem od rána do pozdního odpoledne, nabalila hadry, pobrala co chybělo (ESPRESOVAČ), nakoupila a večer jsme se zase ukládali ke spaní v Čendovi.

Tohle přemlouvání ve stylu ještě neeee se táhlo až do konce srpna a odjeli jsme úplně nuceně, neb 29. jsem byla objednaná k doktoru. Takže jsme v karavanu pobyli lehce přes tři týdny.

Bylo to úžasný. Pravda provozní věci byly trochu náročnější. Ohřát vodu na snídani, ohřát vodu na nádobí, umýt nádobí, vynést vodu po nádobí, ohřát vodu na oběd, ohřát vodu na nádobí..., donést vodu do jednoho kanystru, do druhého, do splachování na záchodě, vynést záchod, vykoupat všechny děti v kempových sprchách, udržovat pořádek a vědět přesně kde co je, neb co karavan pozře to už nevydá, vymyslet co uvařit, občas zkontrolovat ledničku/plynovou bombu/baterie, rano všechno vyndat ven a večer všechno zase pod stan, uhlídat, aby nikde nic nezapomněli (ano chodila jsem v noci po hřišti s baterkou a hledala odrážedlo a našla jsem nejen to, ale i naše holinky) a dalších stopadesát drobných nezbytností.

Děti ráno v devět rozlouply oči, došly pro rohlíky, nasnídaly se a zmizely na hřiště. Čudle po kempu najezdil na kole strašně moc kilometrů a chvílema to vypadalo, že ke kolu přirostl. Pizejska mu sekundovala na odrážedle a oba si užívali tu volnost. Nehlídala jsem je, nemuseli se ptát, na všechny hotspoty jsem viděla z Čendy. Škubka též odcházela dle potřeby na nedaleké hřiště, zcela respektovala, že silnice je hranice a tam nesmi a i rychle pochopila, na jaké prolejzačky smí sama a kdy si má dojít pro mě. Každý den jsme šli na půldenní procházku, buď do blízké vsi na nákup, nebo do lesa. Jsem strašně ráda, že Škubka chodí sama a nemusíme vláčet kočár, ale tři/čtyři kilometry jsou pro ní strop, což bylo na takovou procházku akorát.

Natrhali jsme spoustu bylin, sbírali borůvky na ráno do jogurtu, objevili jsme nejlepší ostružiny na světě (trny jsem si vyndavala ještě týden), pekli jsme buřty, sledovali veverky za Čendou, koupali se, hráli jsme tenis, plácali volejbal, kopali jsme si, zajeli jsme si do hradce na Kašpárka v rohlíku, svezli jsme se úzkokolejkou (neb bylo třeba nakoupit i v civilizaci) a společnýma silama vlakem dotáhli domů nákup, kradli jsme lusky na poli a rybíz co koukal ze zahrady do lesa, hostili jsme nové kamarády z kempu a hráli jsme všichni společně hry, vystřihávali jsme, luštili, četli, mastili pexeso a dobble, pozorovali jsme hvězdy a letadla, prala jsem ve škopku (díky za pračku), sledovali jsme jak probíhají práce na polích, skákali jsme po balících sena a nasušili jsme i seno pro Sněha, oslavili jsme čudlí svátek, kdy vrcholným číslem byl příjezd tatínka, lovili jsme luční koníky, žabky a ještěrky, viděli jsme divnou housenku a velikýho brouka (dost mě mrzí, že tyhle potvory nedokážu identifikovat), krmili jsme kachny a kapry co srandovně otvíraly huby a bylo to celý úžasný a skvělý.

Za ty tři týdny jsem si uvědomila, že všechny ty komerční výlety jsou úplně k hovnu, protože ty děti stejně nejvíc vzpomínají na takové obyčejné věci. Nejspíš proto, že kdysi pro nás byla svátost jít jednou za rok do zoo nebo někam jinam, ale dnešní děti maji tyhle výlety jako víkendový standard, zato úplně obyčejné věci, které jsme dělali my jim moc nedopřáváme a tak jsou pro ně svátostí právě ty.

Prázdniny jsme zakončili celorodinným výletem v kovářovském zeměráji a děti byly úplně vedle, že s náma jede i tatínek a kdyby se objevilo UFO a odvezlo mě, tak by to ani nezaznamenali.

Uteklo to strašně rychle. Dneska jsem si dokonce uvědomila, že nedošlo ani na tradiční spaní na balkoně. Prostě jsme to nestihli.

pátek 2. září 2016

Červenec

Prázdniny jsme zahájili už poslední týden v červnu, kdy jsme byli denně v lese. Sledovali jsme brouky, mluvili o bylinách, prohlíželi housenky a motýly a povídali a povídali a povídali. Úspěšně jsme naplnili mrazák borůvkama a sbírali jsme houby, které jsem rozdávala celému širokému okolí, protože my je nejíme. Ale sbírat je to miluju. Dokonce i děti se ukázaly býti dobrými houbolovy. Čudle se řízlo houbařskym nožem jen jednou a pak už ořezával jako mazák. Vyprávěla jsem jim, jak jsem chodila do lesa s Dědou a co všechno mě naučil, Čudle to hodně prožíval a bylo vidět jak pečlivě zapisuje na hard disk.

Následovalo pět dní v kempu i s mužem. Taková malá cyklodovolená. První léto, kdy máme všechny děti schopné cyklovýletů, bylo to moc fajn. Čudle ujede kolem 30km, což je super. Škoda jen že Pizejska letos ještě úplně není na šlapací kolo. Udělali jsme výlet do jihlavské zoo, což paradoxně bavilo víc nás než děti, ty se těšily zpátky do kempu až skočeji na kolo a vyběhnou na hřiště. V ten moment mi došlo, že jsem si sice hezky plánovala jak se podíváme v srpnu támhle a támhle, ale že ty děti o to vlastně nestojeji. Největší dohady přinášelo spaní, protože oba chtěli spát s tatínkem v Karličce a nikdo se mnou v Čendovi. Bohužel do Čendy už se všichni nevejdeme, neb má jednu postel 160x180 a tak to bylo asi poslední léto, než ho pošleme do světa. Pak si budem muset oba udělat řidičák E a koupíme nějaký větší karavan. Ani se nám moc nechtělo domů, ale bylo třeba přebalit na týden s babičkou a muž vyrážel na čtyři dna na čundr.

Vyprala jsem usušila a nabalila znovu kufry. Ten samý kemp jen tentokrát s babičkou. Tchyně byla zklamaná, že tam s nima pár dní nebudu, ale vize prázdnýho baráku, když děti v trapu (škubka se nepočítá) a muž na čundru.. navíc bysme z toho měli nervy obě. Takhle jsem se nasrala až když se vrátili. Za týden si zuby čistili jednou a přivezli kufr čistýho oblečení, neb babička mi chtěla ušetřit praci a tak jim čtyři kusy každý večer šmudlala v umyvadle. Takže všechno na vyhození. Ani nevím co jsem ten týden pořádně dělala já. Každý dne jsme se Škubkou jezdili na kole a jinak moc nic. Plány byly, ale nějak jsem asi potřebovala odpočívat a hlavně být pánem svýho času. Ke konci týdne nebylo moc hezky, takže jsem pro miláčky jela už v pátek.

V sobotu v noci si Škubka pořídila horečku. Takovou hezkou čtyřicítku, jsem nesrážecí typ, ale tohle na mě bylo fakt hodně. Při té příležitosti jsem zjistila, že Škubí horečka je imunní vůči nurofenu.  Celkově ale byla velmi nesrazitelná a to celkem čtyři dny. Ty čtyři dny jsem spala maximalně dvě hodinky denně. Bylo to prima. Takovy dlouhy den. Nakonec se z toho vyklubala aftozni stomatitida. Dítě nejedlo a nepilo plných deset dní. Byla jsem tak vděčná, že ji kojím. V mezičase jsem se snažila ten týden přežít se zbytkem smečky, oprášila jsem kočár protože Škub bez jídla byla prusvitnější a průsvitnější a byla ráda, že je ráda, ale doma jsme zůstat nemohli, neb bych s vysokou pravděpodobností šla sedět nebo spáchala samovraždu. Oslavili jsme moje narozeniny. Dostala jsem kolo!! Krásný se zelenýma doplňkama.Ale jinak mám ten týden trochu v mlze. Neb nedostatek spánku a akční Čudle.

Následující týden starší odfrčeli k našim, Škubka stále ve stavu nemoci, a doktor mě potěšil, protože - afty se klidně můžou vysapávat 10 dní než se začnou hojit. DESET?? To dítě nemělo vidět ani zuby, ani jazyk ani nic,v každý tváři jeden obří aft a jakákoliv léčba selhávala (a to jsem zkusila snad úplně všechno, od přírodních zdrojů po hnusy z lékárny). Pak se to zlomilo a za dva dny měla čistou pusu. Jen měla asištípanec u oka.

Sbalila jsem jí batůžek a na dvě noci jela též obšťastnit babičku. Vrátili se v pátek. Pizejska měla horký tvrdý nateklý lýtko, protože ji něco kouslo a škubka měla olezlý celý oko, víčka opuchlý a plný drobných ranek, hlavně v linii řas. Pizejsku jsem srovnala octovým obkladem a u Škubky mi to přišlo jako opar, takže ráno hurá na oční. Samozřejmě to byl opar. Hlavně ať si to nemne, ať si to nezanese do oka, už tak máte štěstí, že se jí to drží takhle na hranici. Hmm. Začala jsem přemýšlet, že jí ruce uvážu k topení nebo k zábradlí na balkoně, aby byla na vzduchu.

A tak jsme hezky ukončili červenec a přesně na konci července jsem si uvědomila, že ty hnusny afty měly jeden úžasnej dopad. Škubka si přestala dudlat palec!

středa 31. srpna 2016

Letní spánek u konce

Doufám. :-)

Neměla jsem čas psát, užívali jsme si léto, svobodu, přírodu a vůbec. Bylo to  báječné a skvělé, jedny z nejlepších prázdnin s dětma, přitom tolik obyčejné.

Vlastně jsme nikde extra nebyli, pět týdnů s karavanem, skoro dva týdny nemoc. Týden byli háďata u našich a týden s tchyní. Uteklo to jako voda a bylo to nádherné.

Já s mizerným připojením četla jen VELMI oblíbené blogy (ahoj quanti, psice, kulido, vrzuzo a lucie) a vyselektovala ty,  kde sponzorované články přelezly únosnou mez a spíš mě prudily než by mi něco dávaly. Ale nedá se svítit.

Rekonstrukce domu zdárně pokračuje, daní bylo bohužel léto bez muže, ale stavba tak úplně nepočká.

Ale o všem hezky popořádku :-)