pátek 17. června 2016

Čištění zubů

Začnu u sonických kartáčků. Asi před měsícem na mě naběhla známá, že oni maji cool in a boží sonickej kartáček, ke kterýmu je neméně boží appka, díky který si děti vyčistěji bez mrknutí oka a ještě rodiče uháněji, aby si už už mohly pustit tablet a prohnat kartáček a když nedejbože zapomenou tak chytrej telefon buzeruje rodiče, ať nebožátku appku a kartáček pustěji. Měla jsem na jazyku jestli je i appka na utírání prdele, ale transformovala jsem ji v poznámku o tom, že naše děti naštěstí netrpí žádnou disfunkcí, aby si nedokázaly vyčistit zuby. Ale jo, chápu, že když může elektronika suplovat matku je to super a matce to ušetří fůru času na důležitější věci, než naučit děcko vyčistit si zuby. Jo, jsem zkostnatělá.

Ale poskočíme. V týdnu jsem byla na kontrole u dentální hygienstky a vzala jsem sebou Pizejsku. Paní hygienistka je milá, hodná a všechno, nicméně byla jsem poučena, že dětem musím čistit mezizubákama a stoličky solokartáčkem. Solokartáček přece máte ne? Mám. A používáte ho? Ne! ale to byste měla. No jo, no jo. Hezky nám to všechno ukázala, nacpala nám spoustu kartáčků v rozličných velikostech, zkásla dvojku a mazaly jsme domu.
Po cestě jsem přemýšlela o tom, že vlastně nemám ani v nejmenším v plánu, každý večer čistit tři tlamičky mezizubním kartáčkem a hned vzápětí jsem přemýšlela o tom, kolik rodičů to asi dělá. Neřekla bych, že moc, neb mi paní hygienistka svěřila, že není úplně málo rodičů, který dětem zuby nečistí vůbec, protože robátkům je to nepříjemný a nechtěji to a tak jim to rodičové logicky nedělají.

Nicméně napráskejte se prosím v komentářích. Čistíte dětem mezizubníma? A jednosvazkovym? Že bych se nad sebou případně zamyslela :-) Díky.


středa 1. června 2016

Unavená matka

Po poměrně dlouhé době jsem se potkala s jednou kamárádkou, která bydlí na druhém konci republiky. A dost mě to vykolejilo. Byla grogy. Totálně. Vypsýchaná, unavená až vyčerpaná, věčně buzerující děti a na všechno nadávající. O to víc mě šokovalo, když řekla, že chtěji třetí děcko.

Děti křičely a poskakovaly, jak jen to děti umí. Občas se vztekly nebo něco potřebovaly, něco vylily, vyšláply louži a podobně. Ona z toho byla chvíli psycho a chvíli rezignovaná. Měla jsem pocit, že má nonstop slzy na krajíčku. Jen vydávala zákazy a příkazy, evidentně nemohla jinak. Bylo mi jich líto všech třech. Dětí proto, že maji matku pořád za prdelí a nemůžou se vzdálit na dva metry, protože mimino určitě sní kamínek a starší se musí napít/vzít si čepici/sundat si čepici/přiobléct se/svléct se/nasvačit se a dalších tisíc úkonů, který naprosto znemožňovaly, aby dítě bylo deset minut v klidu. A kamarádky proto, že jen si sedla už vstávala, protože musela pořád organizovat těm dětem život. A když už si sedla mluvila o tom, jak svýmu muži neodpustí, že ona je doma s dětma a pro něj se vůbec nic nezměnilo a jede si po tý svý koleji.

S matkama se prakticky nestýkám, ale tohle setkání mě nutí přemýšlet o tom, kolik je takových ženských, který s těma dětma svým způsobem trpí a jsou takhle, dá se říct, na dně, vydeptaný a na pokraji sil. Protože mě to přijde úplně neskutečný a hrozný. Nedokázala bych v tom žít ani týden natož několik let. Nebudu tvrdit, že vždycky je to s prstem v nose, někdy jsou slabší dny, kdy bych děti expedovala ráda na Mars, ale tyhle dny bych spočítala během roka na prstech jedný ruky.

Hodně přemýšlím jestli se dá takovým matkám nějak pomoct. Napadá mě jestli o to vůbec stojeji. Jestli je to fakt tak zlý, nebo prostě přijali všeobecnou myšlenku (možná až roli oběti), že mateřská rozhodně není dovolená a že to prostě musejí prožívat špatně, protože se to očekává. Taková uměle vytvořená hezká depka něco jako davové šílenství. Je pravda, že když sedíme na hřišti a sejdou se tam "cizí" matky a začnou mektat jak muž je debil, děti parchanti a všechno je drahý, tak věřim že po takovéhle každodenní masáži to jeden snadno přijme za své, i když to tak necítí. Případné chytré "a ten tvůj tohle nedělá?? to by měl!" a problém je na světě a hledáme mouchy na věcech, který nám do té doby nevadili.

Hodně o tom přemýšlím. Je to pro mě lákavé téma. Jednak proto, že občas se mi objeví klientka s podobnýma problémama, ale nikdy mě nenapadlo, že ty pocity a prožívání můžou být tak silný a pak i proto, že prostě nechápu, že to může někdo přežít.




pondělí 23. května 2016

V hlavě

V rámci terapií jsem pochopila vcelku zajímavou věc. Totiž - jsem trucovitej spratek. Ode vždycky. Kam až moje paměť sahá, vždycky jsem šla proti. Když mi bylo řečeno bílá, řekla jsem černá, i kdybych stokrát chtěla bílou.

Toužila jsem hrát na klavír. U zkoušek do lidušky jsem ťukala do kláves a vedle mě seděla okouzlená učitelka."Takový ruce na klavír už jsem neviděla neskutečně dlouho." Za měsíc jsme měnili nástroj a já se hlásila na flétnu. Truc.

"Tobě jdou tak skvěle jazyky, mluví ti to samo, všechno hned chápeš. To je dobře, že jsi se přihlásila na ten francouzskej gympl, tam budeš strašně spokojená." Bojkot přijímaček a následně jazyků, takže jsem věčný začátečník. Truc.

A mohla bych pokračovat do nekonečna. Možná proto jsem maturovala jako IT. Možná proto jsem pokračovala na matiku. Abych mohla jít proti. Dělat jiný věci, než se ode mě očekávají a než je běžný. Pravda většinou jsem se u nich hodně trápila, nedělala jsem co chci já, netěšilo mě to. Moje rodička tvrdí, že i proto chodím bosa, že jí to dělám schválně.

Taky jsem prý byla nevychovatelná. Občas se to stane, že se v rodině najde děcko, který prostě vychovat nejde. A já si to nemyslím. Jen dneska vidím, že mi rodiče prostě jen ukrutně nerozuměli. Moje emocema našlapaná až přecitlivělá duše nikdy nemohla být pochopena matkou, která bohužel nedostala ani miligram empatie. Vidím, jak u nás byly všechny negativní emoce potrestaný a udusaný do země. Jak je pro moje rodiče cesta dát na prdel dítěti, který vzteky bouchne dveřma a uteče, protože mu druhý dítě rozbilo hodinovou stavbu z lega. Fascinuje mě, jak je zloba, vztek a naštvání zakázané a nikdo na to nemá nárok za žádných okolností. Hlavně navenek zachovat dekorum. Ale chápu, že dělali to nejlepší co mohli a je mi jasný, že i já svým dětem vyrobím spoustu pěkných traumátek (krásná zdrobnělinka, že?).

Ale to jsem odbočila. Přicházím na to, že já jsem kdysi toužila dělat s lidma. Pomáhat jim. Úplně prapůvodně jsem chtěla dělat psychologii, jenže pak přišel truc a já programuju kompy. Ale uvědomila jsem si to až teď. Někdy mám obavu, že nedokážu rozpoznat, co je truc a co opravdu chci, protože moje prvotní nadšení je vždycky obří, vrhám se do všeho po hlavě a s maximálním možným usílím a pak se vzdávám, protože mě to nebaví a akorát se trápím.

Ale teď se mi krůček po krůčku otvírá svět alternativy a já už se do něj rok nořím hloub a hloub a mám pocit, že e to pořád málo. Je tolik cest jak pomoct sobě a ostatním. Baví mě poslouchat stesky cizích lidí a dívat se jak se mění a jak se víc usmívají. Někdy je těžký vyrovnat se s tím, že jsou i takový, kterým nemůžu pomoct, ale nedrtí mě to a nebere mi to nadšení pro věc. Začínám pomalu připouštět myšlenku, že snad poprvé dělám něco, co chci já a co mě opravdu naplňuje a uspokojuje. Ale zatim to budu jenom šeptat. Jen tak, pro jistotu.

čtvrtek 12. května 2016

Veselé střípky

Čudle:
- Maminko, já bych ti chtěl něco říct.
- Povídej.
- Já bych ti chtěl něco říct, ale nevim jak.. Já ti to řeknu, ale nemůžu si vzpomenout.. můžu ti něco říct? Ale já nevím jak bych..
Pizejska to nevydrží: Žekni to pušou!

Pizejska:
- Maminko? Zazpíváš mi písničku?
- Jakou?
- Spadla nám švestka.
- Eh? takovou neznám..
- Spadla nám švestka, kdopak nám jí postaví.

Půl druhé ráno, všichni spěji a já čtu, když se z Pizejsčí postele ozve generalskym hlasem: "Boule byla veliká, jako celá.." chudák dítě se rozpočítává nejen 90% dne, ale i ve spaní.

Odpolední spaní. Děvečky na sebe pořvávaji z postýlky do postele, když to přesáhne únosnou mez, jdu je umravnit. Škubí postýlka je zaházená peřinama a polštářema z celý ložnice a u špruslí stojí vysmátá Škubka. Když jsem jen nevěřícně hleděla, oznámila mi Pizejska "Ale maminko, já jsem jí dělala bunkr!"

Ležíme v posteli.
Pizejska: Maminko? Já slyším hovínko.

Oběd. Čudle dělá bordel.
Muž: Hele na něčem se teď domluvíme. Víš na čem?
Čudle: Domluvíme se, že jsem chobotnice?

Muž si koupil Klokana na klouby. Krabičku postavil na linku.
Pizejska s očima navrch hlavy: Maminkooo, my budeme mít klokana??
??
Tady je pro něj krmení!

V noci přenáším polospící Čudle do jeho postele.
- Pomalu, pomalu, pomalu.
- Co pomalu miláčku?
- Pomalu, pomalu, pomalu.
- A co pomalu?
- Pomalu, aby se to nerozbilo, maminko.
A druhý den tatáž situace jen s jiným komentářem:
- Maminko, proč to děláš tohleto?!

Pizejska: Teď je Snížek malinkej, až vyroste, tak mu budu říkat Sníh! A maminko až Snížek umře, koupíme si novýho králíčka? Já bych moc chtěla. (Řekla, ta, která jakmile králík opustí klec, tak vyleze na stůl a odmítá slézt.)

Pizejska si vyrazila na hřiště na kolo v šatech a bez kalhotek (uznávám, pokaždý nekontroluju jestli moje dítě má spodní prádlo). Na hřišti jí vysvětluju, že kalhotky nosit musí.
- Maminko já si je někdy vezmu a někdy prostě ne.
- Tak je musíš nosit pokaždý, kalhotky se prostě museji nosit.
- Ale ty taky nenosíš... PONOŽKY!

čtvrtek 5. května 2016

Sněch

A pak to přišlo.
- Koupíme si novýho králíčka? Já bych chtěla.
A pak se přidal Čudle. Nezbylo než najít v okolí chovatele. Jeli jsme se jen podívat. Chtěla jsem koupit jen a pouze samičku a ta v žádný atraktivní barvě nebyla, takže jsme se jeli OPRAVDU jen kouknout.

Jak to dopadlo, je asi zřejmé.

Dětem se líbil králík zrzatej, i samička to byla, jenže byla dlouhochlupatá. Moje vzpomínky z dětství, kdy jsem měla angorský morče celý oblepený hovnama, byly tak silný, že jsem odolala dětskýmu škemrání.

Ovšem mně se líbíl bílej králík s hnědýma koncema uší a hnědým proužkem na zádech. Sameček, samozřejmě. Děti bez králíka odjet nechtěli. Též samozřejmě. Takže nezbylo než je "lehce" vmanipulovat do myšlenky, že potřebujou toho bílého a já se smířila s tím, že milej sameček nám možná bude ochcávat zeď do dvou metrů výšky.

Za chvíli se oba shodli, že ten s hnědýma ušima je úpně nejlepší a že ho teda berem. Naložili jsme ho do bedny od pampersek a hurá domů. Po cestě se vedla velká debata o jméně. Nakonec nebohé zvíře bylo nazváno Snížkem. (promiň králíku)

První dva dny se na něj chodili obřadně dívat. Nejvíc ho ale bezpochyby miluje Škub. Nikdo jiný ho nesmí hladit a ani se na něj nějak moc dívat. Všechny odstrkuje a Sněha (mami! neřikej mu sněh! jmenuje se snížek!!!) mazlí sama. A doopravdy mazlí, hladí a tulí, aniž by mu ublížila. Vypíchnout oko se mu ale samozřejmě pokusila.

Ještě pár týdnů si ho budou miláčkové užívat doma a hned jak pokročí rekonstrukce zahrady, dostane ušák venkovní výběh a nejspíš i morčecího kámoše, aby se mu nestýskalo.

Fotka nebude, neb jsem si s mužem vyměnila telefon a kabel je někde v nedohlednu. Juch